Já mám o 6 let mladšího bráchu a pokoj jsme měli společný a bylo to v poho. Sice mě občas hodně štval - byl prostě úplně někde jinde, než jsem byla já, ale jsem ráda, že jsme měli společný pokoj - měli jsme si pořád co říct a i když jsme se místy dost porvali (opravdu hodně - párkrát se stalo, že jeden z nás skončil na pohotovosti
![Very Happy :D](./images/smilies/icon_biggrin.gif)
- zpočátku sem vyhrávala a na pohotovost jezdíval on, ale jak sílil, tak už to nebyl takový med
![Very Happy :D](./images/smilies/icon_biggrin.gif)
), ale to podle mě k tomu tak trochu patří. Osobně si myslím, že dnešní "trend" rozdělovat děti do zvlášť pokojů vede tak trochu i k tomu, že jsou si sourozenci odcizenější, vyrůstají víc jako jedináčci i když je jich víc. Pokud dětem vysvětlíš, že to prostě jinak nejde, tak si to přeberou a vyrovnají se s tím, neboj
PS: A když mi bylo 16-18 a třeba někdy přišel k nám nějaký kluk, tak měl prostě brácha zákaz nás otravovat a musel se zabavit v obýváku. A když tam Pavel začal přespávat, tak to bylo tak, že si ho máma brávala spát do ložnice (táta doma nebýval). Takže i tohle se vyřešilo.